Chorvatsko

Největší pozůstatky pralesů v Chorvatsku se nacházejí v Dinárských horách, především v pohoří Velebit. Během starověku a středověku byl Velebit relativně zalidněn a využíván místními obyvateli pro chov dobytka. Hlavními komoditami obchodu mezi pastevci a zemědělci byly mléčné výrobky a dřevo. Kvůli migraci a urbanizaci se však později nejvyšší části Velebitu vylidnily a staré farmy a pastviny zůstaly opuštěny. ¹ Na počátku 20. století se velké plochy primárních lesů dostaly pod vliv průmyslového lesnictví a zesílil i tlak místních obyvatel, kteří těžili palivové dřevo a chovali dobytek. Nedotčené lesy se dochovaly jen v těžko přístupných a vzdálených partiích. Koncem 60. let minulého století, v období rozvoje celosvětového environmentálního hnutí, se Velebit pro své mimořádné přírodní krásy a hodnoty stal předmětem zájmu ochrany přírody.

Díky přítomnosti významných ptačích stanovišť a endemických druhů rostlin a živočichů dnes Velebit patří k soustavě chráněných území NATURA 2000. Kromě dvou národních parků (NP Severní Velebit a NP Paklenica) je zbývající plocha cca 200 000 ha chráněna v rámci kategorie přírodních parků. Pohoří Velebit je od roku 1978 také součástí programu Biosphere Reserve (UNESCO MAB - Man and the Biosphere Programme) a v oblasti ochrany biodiverzity tak nabývá na celosvětovém významu.

Lesní ekosystémy zde představují skutečné bohatství. Na pobřežní straně pohoří dominují dubové porosty (Quercus pubescens Willd.) a habřiny (Carpinus orientalis Mill.), jež sahají od pobřeží do zhruba 400 metrů nadmořské výšky. Menší zastoupení zde mají lesní společenstva borovice černé (Pinetum nigrae submediteraneum), stejně jako pobřežní bučiny (Seslerio fagetum). Na kontinentální straně Velebitu dominují společenstva smrkových lesů (Piceetum illyricum montanum), jedlo-bukových lesů a smíšených lesů se zastoupením všech tří druhů. Buk (Fagus sylvatica) představuje nejrozšířenější lesní druh celého pohoří, protože se vyskytuje od pobřežní až po vrcholky hor. V nejvyšších partiích Velebitu dominuje borovice kleč (Pinus mugo Turra). ^2, 3

Dinárské hory jsou z velké části složeny z vápenců a dolomitu s typickými krasovými reliéfními formacemi na povrchu i v podzemí. Členitý reliéf je důsledkem eroze a dalších změn vyvolaných proměnou klimatu v průběhu času. Vápence a dolomity jsou horniny velmi propustné pro vodu a vytváří se na nich charakteristické méně vyvinuté půdní typy od litosolů po vápencovo-dolomitické hnědé a hnědé půdy na vápenci. ^{4, 5} Pohoří má omezenou schopnost retence podzemních vod, situaci však kompenzují vysoké roční srážky (> 2000 mm), nízké průměrné roční teploty (4-6 °C) a dlouhé období zadržování sněhu způsobené teplotními inverzemi (40 až 100 dní sněhové pokrývky hlubší než 30 cm). Podle klasifikace CORINE lze ve Velebitu rozlišit zhruba 90 různých typů stanovišť, z nichž se většina nachází pod určitou formou ochrany (např. rezervace lesní vegetace Ramino korito, národní parky Severní Velebit a Paklenica). Na území bylo popsáno více než 2500 druhů rostlin, z nichž přibližně 100 jsou endemity.